Kanibalský Santa Claus (část 1)
Bylo 20. prosince a já byla sama doma, protože naši byli na nějakém Vánočním plese. Pozavírala jsem okna a zamkla dveře. Najednou, bylo to krátce po druhé hodině ranní, se začal ozývat zvuk... rolniček? Ale zněl jinak. Studeně. Nevraživě a zle. Vyskočila jsem z postele a vběhla do chodby našeho bytu. A pak... se roztříštily ty zamčené hlavní dveře na tisíc kousků a zámek mě udeřil do hlavy... omdlela jsem.
Probudila jsem se pevně přivázaná ke kuchyňské lince. Opatrně jsem otevřela oči do dvou štěrbinek. Na židli seděl...no...duch. Vypadal přesně jako Santa Claus z obchoďáků, ale byl úplně jiný v obličeji. Neměl oči, jen prázdné oční důlky, bez víček, řas nebo obočí. Neměl nos, spíš jen dvě šikmé štěrbiny. Dokonce neměl ani rty a místo nich mu z pusy vyčnívalo spousty tesáků a klů. A ve tváři měl až neuvěřitelně nelidsky krutý výraz. V rukou s dlouhými, černými nehty držel sekáček, kus provazu a hák na maso.
Něco si mumlal svým odporným jazykem. Rychle jsem zavřela oči. Pak jsem si uvědomila, že jsem svázaná jen řetězem z našeho Vánočního stromečku, a tak jsem je přetrhla a vrhla se ke schodům, na chodbu. Ale on...mě uviděl a pustil se za mnou. Sbíhala jsem schody po třech, ale i tak byl pořád blíž...
Vtrhla jsem do výtahu a zuřivě mačkala tlačítko "přízemí". Výtah byl snad ještě pomalejší než jindy. Už jsem byla v prvním patře, když se dveře roztříštily stejně jako dveře bytu...
Mrštil po mě sekáčkem, ale minul. Výtah konečně dorazil dolů a já vyběhla do chladné, studené a temné noci. Sníh odrážel zář hvězd a bledý měsíc mi svítil na cestu. Vyběhla jsem na parkoviště a ani se neohlížela. Byla jsem dokonale předávkovaná adrenalinem a tak jsem ani nezastavila, nevnímala jsem bolest svých nohou. Vběhla jsem do lesa a vylezla na vysoký smrk a schovala se mezi větvemi. Následovalo děsivé ticho. Skoro jsem ani nedýchala. Pak se strom začal pravidelně, silně otřásat. ON HO CHTĚL POKÁCET!!!
Pokračování příště...